Sezónní akumulace do hliníku? Zní to divně, ale docela to dává smysl
Dostal jsem dotaz, jaké jsou dnes zajímavé trendy v sezónním ukládání energie u budov.
Moje první odpověď byla celkem skeptická:
Kromě ukládání tepla do země, případně ukládání energie do molekul jako vodík, syntetický metan nebo metanol, se všemi jejich nevýhodami, o ničem opravdu průlomovém nevím.
Pak jsem ale narazil na výzkum ukládání energie do kovů (ReMEC – Renewable Metal Energy Carriers), konkrétně do hliníku, a musím říct, že mě to po delší době opravdu zaujalo.
Zjednodušený princip:
V létě se přebytečná obnovitelná elektřina použije k “nabití” hliníku, tedy k jeho výrobě nebo regeneraci.
V zimě hliník reaguje s vodou.
Vzniká:
• teplo
• vodík
• oxidovaná forma hliníku
Vodík se následně využije v palivovém článku pro výrobu elektřiny. A odpadní teplo z reakce i z palivového článku lze využít pro vytápění nebo přípravu teplé vody.
Jinými slovy, nejde jen o skladování elektřiny. Jde o sezónní energetický nosič, který může v zimě dodat teplo i elektřinu.
To je pro budovy, areály, hotely nebo energetická společenství docela zajímavá logika.
Samozřejmě, není to hotová komerční technologie.
TRL celého systému pro budovy bych dnes viděl spíše někde kolem 3 až 4, dílčí chemie a laboratorní konverze jsou dál.
Nedořešené zůstává hlavně:
• levná a nízkoemisní regenerace hliníku
• bezpečný a automatický reaktor pro budovy
• logistika hliníku a zpětného produktu
• ekonomika celého cyklu
• reálné provozní ověření mimo laboratorní prostředí
Ale i tak, po dlouhé době vidím u sezónní akumulace něco, co mi nepřijde jen jako další variace na vodík nebo metanizaci – za mně téma, které stojí za sledování.
Odkaz k článku: https://www.mdpi.com/1996-1073/18/9/2204
