Když je amoniak tak důležitý pro výrobu hnojiv a tím i pro potravinovou bezpečnost, dokázali bychom si větší část vyrobit z domácích zdrojů?
Česko samozřejmě amoniak vyrábí už dnes. Současná výroba je ale stále navázaná na fosilní suroviny. Ve světě se vodík pro konvenční výrobu NH₃ nejčastěji získává ze zemního plynu; český Litvínov je specifický tím, že využívá vodík z rafinérského řetězce.
A když zdraží fosilní vstupy a energie, velmi rychle se to promítne i do ceny amoniaku a následně hnojiv.
Máme u nás nějaký domácí zdroj, ze kterého by se NH₃ dal vyrábět soběstačně?
Máme: Odpady. Biogenní odpady, zemědělské zbytky, odpadní biomasa.
Zkusil jsem si proto načrtnout dvě možné varianty.
1️⃣ Odpadní biomasa → vodík → amoniak
Biomasa by se svážela do jednoho centrálního závodu, kde by probíhala jak výroba H₂, tak následná výroba NH₃.
Pro model jsem vzal závod s produkcí 30 000 tun H₂ ročně (tam vychází výroba vodíku nejlevněji).
Z tohoto množství vodíku lze teoreticky vyrobit přibližně:
170 000 tun NH₃ ročně.
To je řádově množství srovnatelné s dnešním českým dovozem amoniaku.
A ekonomika?
Při výrobní ceně H₂ kolem 3 €/kg mi první velmi hrubý screening vychází tak, že výsledný amoniak by se mohl dostat někam k úrovni dnešních zvýšených evropských cen NH₃.
2️⃣ Bioplynky → biometan → amoniak
Tato varianta vypadá ještě zajímavěji.
V Česku máme stovky bioplynových stanic. Část z nich by mohla přejít z výroby elektřiny na biometan, ale naráží na velmi praktický problém:
nemají poblíž vhodný vtláčecí bod do plynárenské sítě.
Co kdyby místo distribuční sítě byla odběratelem centrální chemická výroba?
BPS by vyráběly biometan, který by se například jako bio-CNG dopravil do jednoho chemického areálu a tam využil pro výrobu NH₃.
Ideálně v existující chemičce s potřebnou infrastrukturou.
Alternativou je nová NH₃ jednotka ve vhodném průmyslovém areálu.
U biometanu mám zatím pocit (nepočítal jsem to), že by ekonomika mohla vycházet dokonce lépe než u cesty biomasa → H₂ → NH₃.
U obou variant je tu ale jeden velký otazník:
V první:
🚛 svážíme velké množství biomasy do jednoho závodu.
Ve druhé:
🚛 svážíme biometan z více BPS například jako bio-CNG do centrální chemičky.
Na obrázku jsou obě varianty vedle sebe.
Otázkou pro odborníky z chemie, bioplynu, logistiky i výroby hnojiv tak zůstává, která z těchto dvou cest má v praxi reálnější šanci na úspěch.
A ještě důležitější otázka:
Kolik jsme ochotni zaplatit za to, abychom u strategické suroviny nebyli odkázáni jen na dovoz a fosilní vstupy?
Nejde mi o soběstačnost za každou cenu.
Jde mi přesně o to, o čem psal dnes David Navrátil:
Co je dražší chyba: platit za soběstačnost? Nebo v krizi zjistit, že nemáme náhradní cestu?
