Dnes se globálně ukládá jen 50 mil. tun CO₂ ročně, což je pouhých 0,1 % světových emisí.
Abychom splnili cíle IPCC a IEA pro rok 2050, potřebujeme 3–7 miliard tun ročně – tedy přibližně stokrát více než dnes.
Shell, ikona fosilního průmyslu, masivně investuje do CCS. Proč?
Protože tuto technologii ovládá: vrtání, potrubní systémy, podzemní úložiště – stejné know-how, jiný účel.
Projekty běží nejen v Evropě (Northern Lights v Norsku), ale i v Kanadě a Austrálii.
Vedle ukládání pracují i na CCU – Carbon Capture Utilization, tedy využití CO₂ jako suroviny, například pro výrobu syntetických paliv.
Realita? Technologie je zatím drahá a nezralá a nikdy nenahradí potřebu trvalé sekvestrace, může ji však doplňovat.
A proč má CCS/CCU smysl i ve světě bez fosilních paliv?
Protože existují odvětví, kde emise nevznikají spalováním, ale chemickými reakcemi – výroba cementu, oceli, vápna, provoz spaloven odpadů nebo výroba etanolu. Tyto procesy jsou těžko dekarbonizovatelné a bez zachytávání uhlíku se jejich emise neodstraní.
Otázka také je, kdo dokáže takovou technologii nasadit v průmyslovém měřítku.
Ať se nám to líbí nebo ne, firmy jako Shell mají zkušenosti, infrastrukturu i kapitál, aby takové projekty realizovaly.
Otázky tedy jsou:
- Jak rychle jsme ochotni CCS/CCU škálovat?
- Kdo to zaplatí?
- Kdo to reálně dokáže postavit?
Co si myslíte vy? Je CCS jen fíkový list ropného průmyslu, nebo klíčová součást řešení?
